Vzpomínka na Tondu Šimka

Deset let supervizních Janských Lázní aneb drobná óda na Tondu a jeho partu

Nad pracovním stolem v ordinaci mi visí fotografie. Nedívám se na ni často, protože je mi důvěrně známá. Kompozicí připomíná školní třídu – nebo spíš sportovní manšaft. A po straně nápis Janské Lázně 1995. Právě tehdy jsme se poprvé sešli na výlučně supervizním sympoziu.
Nad pracovním stolem v ordinaci mi visí fotografie. Nedívám se na ni často, protože je mi důvěrně známá. Kompozicí připomíná školní třídu – nebo spíš sportovní manšaft. A po straně nápis Janské Lázně 1995. Právě tehdy jsme se poprvé sešli na výlučně supervizním sympoziu.Téměř deset let poté se Janské Lázně zopakovaly. A není možné vyhnout se alespoň malému zavzpomínání a srovnání.

Nově se dívám na starou fotku a představuji si, zda vedle ní bude viset ta z letošního setkání. Asi těžko. Musela by být hodně velká a stejně bych potřebovala lupu, abych rozeznala jednotlivé tváře. Bylo nás tam prostě hodně. Tedy mé první velké překvapení. Z původně plánovaného setkání 60 až 80 lidí bylo najednou přihlášených 140 účastníků. Je vidět, že to s tou supervizí myslíme opravdu vážně. A jak se podivoval jeden z referujících –kde se vzalo tolik supervizorů na tak málo terapeutů?

Snad bych si tentokrát měla dát za sklo program konference. Jistě by výstižněji dokumentoval změny uplynulých deseti let. Čas od minulých Janských Lázní uběhl jako voda, ale při pohledu na přehled příspěvků si uvědomuji, kolik práce se kolem supervize udělalo. Nesešli se tentokrát převážně terapeuti. I ostatní pomáhající profese byly hojně zastoupeny a nefigurovaly naštěstí pouze v názvu konference. Velký zájem přinesl nečekanou obsahovou šíři přihlášených referátů a jak je vidět, nepopraly se.

Velice jsem ocenila možnost nahlédnout do kuchyně kolegů z ostatních pomáhajících profesí. Bohužel bylo to nahlédnutí příliš krátké, jakoby klíčovou dírkou. Tuším, že můžeme mít zcela jiné pohledy na supervizi jako takovou, na organizaci a kriteria vzdělání, na fungování supervize v běžné uživatelské praxi. Že zatím nejsme zcela sehraný orchestr, je asi přirozené. Zaznívaly disonantní tóny, občas jsme se rozladili, snad jsme ale „nezpívali“ úplně falešně, nebo každý úplně jinou písničku. Potřebujeme čas.

Co jsem ale našla postaru, byla atmosféra. Kuloáry fungovaly, lecos jsme propovídali, dost jsem se nasmála. Byl čas na známé tváře i nová seznámení.

Když jsem u atmosféry, nemohu ji oddělit od organizace konference jako celku. Byla prostě vydařená. Duch obou supervizních setkání, Tonda Šimek, zvládal bravurně potřebná převtělování, Mirka Bubela si s kvantem administrativních příprav poradila báječně, Veronika Čermáková mě úplně dojala pečlivě připravenými upoutávači na naši konferenci. Prorokovali jsme její ruční práci osud supervizní relikvie. Myslím i na Jirku Jakubů a další pomocníky. Vše klapalo, jak mělo. Díky.

A na závěr mi nezbývá než připojit se k Jaroslavovi Skálovi s tím, že není zapotřebí čekat na příští setkání dalších deset let. Obzvláště když se naši organizátoři tak osvědčili /abych si neodpustila trochu pošťuchování/. Zřejmě si to ani nemůžeme dovolit. Supervize jako profese se nepochybně rychle rozvíjí a úkoly před námi již stojí frontu.

Alena Paloušová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *